Na fotodokumentaci se pracuje ...
ALLAH TOUR 2010
Aneb cesta do Íránu a zpět
جمهوری اسلامی ایران
Most
– Osvinov- Karlovy Vary – Praha – Brno –
Bratislava – Budapešť – Beograd –Sofia –
Istanbul -Samsun – Trabzon – Batumi– Gori –
Tbilisi – Sevan - Jerevan – Stepanakert – Megri
– Agarak – Norduz – Marand-Maku –Bazargan
– Kapadokkia – Bursa – Canakkale - Xanthi –
Thessaloniki - Skopje - Bělehrad – Most
Členové výpravy:
Fetis, Kléma, Šámot
www.fkstour.wz.cz
30-31.08.2010 :
Výjezd z Mostu cca 18:00 směr Osvinov, kde byl na auto umístěn
střešní stan(zvaný Hágus). Proběhlo malé občerstvení, doladění detailů a
pokračovalo se v trase směr Karlovy Vary – Praha – Brno - Bratislava - Budapešť – Bělehrad – Sofia …Na
Slovensku první tankování.
1.-3.08.2010 :
První zastávka byla až u Istanbulu
v campu MOCAMP. Ihned u závory nás oslovil mladík (který ihned získal
přezdívku Sláva) precizní angličtinou s tím, že mu za pobyt zaplatíme až
později a ukázal nám kde máme zaparkovat.Ve stínu bylo asi kolem 40 stupňů,
takže koupel v nedalekém moři (cca 200 m)přišla vhod. Hned u pláže byl stánek s občerstvením, takže jsme ze
strategických důvodů zaujali místo hned vedle …
Písek byl tak rozpálený, že bylo téměř nemožné přejít asi 13-ti metrovou
pláž bez patřičné obuvy
Zanedlouho
se uvolnilo místo u dříve jmenovaného
stánku s občerstvením,
které poskytovalo židle , stoleček a rákosový
deštník, takže ideální plácek ke
konzumaci místního pívka a pochutin. Samozřejmě za
současného osvěžování v moři,
které jak jsme usoudili bylo na nás příliš
tepléJ
(poslední koupání na TOUR v moři bylo v Estonském Parnu, kde byla
teplota moře cca 17 stupňů).I přesto to bylo po dlouhé trase osvěžují.Sice bylo
pobřeží plné drobných řas, ale to nám v tu chvíli rozhodně nevadilo.
Místní
camp poskytoval umývárnu a WC
s“ famózní elektroinstalací“
a průtokový ohřívač byl umístěn přímo ve
sprchovém koutu WC bylo samozřejmě
Tureckém stylu.
Po
přechrápání v
„Hágusu“ (střešní stan) jsme využili
sociálních
vymožeností campu a vyhledali Slávu
potulujícího se po areálu. Naštěstí
posedával nedaleko, takže jsme uhradili pobyt a vydali se
dál směr Istanbul.
Na
dálnicích to probíhalo bez problémů až na
zdlouhavé fronty u mýtnic.
Dokud byly mýtnice s obsluho, nebyl problém zaplatit
poplatek a pádit dál,
jenže jsme se dostali také do míst, kde byla pouze
elektronická registrace,
nebo předplacené karty KGS. Nezbývalo než projet
elektronickou bránou, která
neměla jediná závoru. Systém ihned rozpoznal dle
SPZ, že nemáme uhrazeno. Celá mýtná
brána začala houkat a rozsvítila se červená
světla.Nezbylo nám nic jiného, než
ujet J Tento kousek jsme
zopakovali ještě jednou, než jsme narazili na bránu s obsluhou, kde jsme
si zakoupili kartu KGS nabitou na 20 Lir (Od té doby jsme ji prozatím
nepotřebovali )
…
Istanbul, město s počtem obyvatel přes 12 milionů s neuvěřitelnou
infrastrukturou a dopravním chaosem připomínající Albánskou metropoli, inu
Balkán je Balkán .
Husarským
kouskem bylo najít parkovací místo v centru,
jelikož
jsme měli výšku i se střešním stanem cca
2,2m a zdejší parkoviště byly většinou
podzemní . Naštěstí si nás všiml
aktivní Turek s rozlišovací vestou a
navedl nás do nedalekého dvora kde bylo
naštosováno asi 20 automobilů. V první
uličce jsme ihned okusili místní pochutiny
v samoobslužné restauraci.
Najít místo v restauraci není problém,
každý hostinský se vás snaží ihned usadit. Začali
jsme prohlídkou nedalekých mešit, kde se nám ihned snažil postarší Turek prodat
vyřezávanou floutnu, na kterou jsem zkoušel zahrát. Rozhodli jsme se, že bychom
ji koupili napůl. Jenže jsme dospěli k názoru , že bude oslintaná a každém
by ji měl týden?
Takže z obchodu nic nebylo.
Po
cestě jsme navštívili místní
nádraží a přístav, kde jsme shlédli
přistání a
odjezd lodí. Opravdovou lahůdkou byl místní obří trh, kde se dalo koupit snad cokoliv.
S mlsným jazýčkem jsme vstoupili do jednoho ze stovek stánků s místníma
pochutinami a ostatním zbožím. Ochutnávali jsme jednu dobrotu za druhou a
nechali jsme se přemluvit k nákupu vzorků, jelikož jsme netroškařili vzali
jsme si každý po kile mixu místních cukrovin a aby toho nebylo málo i po 200 gramech sušeného
čaje. Výsledná suma byla dosti překvapující, v přepočtu asi 1600 Kč , ale
zase nám to úhledné zabalil a zatavil do vakuových pytlíků J Takže jsme se museli
tahat s dvou a půl kilovou taškou volovin, což bylo v obrovském
vedru, úzkých uličkách s množstvím stoupání opravdu odpočinkovou atrakcí .
Poté jsme vyrazili po pobřeží Černého moře směrem na Samsun. Nocleh
jsme měli v městečku Inebolu, v jakém si přístavu.
Ráno
jsme si to namířili dál po pobřeží. Po asi 14 Km
jsme zastavili v místě
zvaném Abana, kde jsme se nasnídali. Počasí bylo
shledáno jako velice žhavé a tak
se zastavilo u jedné z nedalekých
pláží . Voda byla nádherně čistá a
osvěžující. Pláž byla po ránu téměř
prázdná, takže parádní klídek.
Jelikož se jednalo jen o jedno z mnoha osvěžení, zanedlouho jsme
opět brázdili pobřežní silnici.
Při
druhém osvěžení u městečka Gerze na
oblázkové pláži jsme zastavili
hned u odpočívadla s množstvím stolečků a vedle
posedávajícími Turky. Při
tomto osvěžení se dostavil opětovný pocit hladu. A jakoby
nás Alláh vyslyšel,
při osušování u vozu nám jeden
z hodujících Turků početné rodiny
nabídl
grilovanou kukuřici. Na oplátku jsme mu nabízeli
peníze, které odmítl. Rozhodli
jsme se tedy rozdělit o část proviantu (oplatky, tyčinky).
Následovala pověstná
pohostinnost Turků, přizvali nás ke svému stolu a bylo
nám nabídnuto neskutečné
množství pochutin a tureckého čaje. Jeden
člen rodiny uměl (Fatma) anglicky, tak jsme se i lépe poznali při krátkém
rozhovoru lámanou angličtinou. Na rozloučenou nám dali zbytek zeleniny, chleba
a jakých si koláčků z listového těsta .
U města Bafra jsme měli setkán za jízdy s českou motorkářskou
výpravou. Proběhla výměna pozdravů a krátký rozhovor o cílech našich cest.
Nocleh
jsme uskutečnili u čerpací stanice 100 Km od Trabzonu.
Bohužel se projevila i první technická závada na vozidle a to ve 12V
vidlici napájecí zadní 4zásuvku, jaksi se rozteklaJ
Znamená to, že teď musíme využívat střídavý provoz při napájení našich
spotřebičů (lednice, notebook, nabíječky … ) Další drobnější závada se stala na
nafukovací matraci v Hágusu. Závada spočívala v tom, že ušla. Naštěstí jsme vybaveni
výkonným kompresorem a tuto závadu jsme pro dnešek odstranili …
4.8 – 6.8.2010
Po
ránu našeho času cca v 7:00 jsme se vydali o5 na cestu směr Trabzon.
V samotném městě, jsme se zastavili u místního fotbalového
stadionu klubového krámečku.Kolega (Fetis) si koupil šortky a já (Šámot)
nepohrdl hrníčkem se znakem .V tomto městě dříve působil i náš reprezentant
Karel Rada.Naproti přes ulici byla i restaurace v barvách klubu, kde jme
si dali kebab v tortile, vodu a jako vždy Turecký čaj.
Slunce již rozpalovalo silnice a my jsme se vydali opět na cestu po
pobřeží směrem k hranicím Gruzie.Jelikož teplota byla o5 vysoká, rozhodli
jsme se o další ověžení v moři. Zastavili jsme u jednoho z mostů nedaleko
městečka Rize umožňující přechod přes dálnici přímo k vodě. Na pláži se do
vody dostávalo trochu obtížně, jelikož cesta byla plná obrovských kamenů. Voda
byla znovu nádherně čistá a osvěžující. Pláž samozřejmě bez živáčka, takže
parádní odpočinek.
Po cestě zpět k autu jsme zahlédli jak z nedalekého tunelu
vtéká voda do moře. Jelikož jsme potřebovali doplnit zásoby vody do kanystru,
který vozíme na osvěžení a případnou koupel, rozhodli jsme se místo prozkoumat.
Na první pohled bylo patrné, že voda protéká tunelem pod silnicí. Omrkli jsme stranu u moře
opláchli ze sebe slanou vodu. Narozdíl od moře byla tato voda o dost
chladnější, což přišlo vhod.
Přešli jsme tedy most zpět k autu a začali hledat odkud ta voda
teče a místo, kde by šla načerpat. Objevili jsme asi 10m vysoký vodopád se
stezkou vedoucí kolem vody. Nad vodopádem
byla krásná laguna, kde jsme doplnili zásoby vody a rovnou se i
vykoupali. Svlékli jsme se tedy a začali
aplikovat mycí prostředky. Kléma jako kultivovaný člen výpravy neprojevil zájem
o koupel a čekal opodál. Najednou zvolá „Někdo jde“. Já jsem ihned
identifikoval jakousi muslimskou výpravu žen a dětí. Ihned jsem se schoval za
nedaleký keřík abych nějak nepohoršoval, ovšem druhý kolega špatně určil pozici
muslimské výpravy a stál na okraji laguny, tak jak ho pán bůh stvořil a mydlící
si hlavu sprchovým gelem. Děti se pozastavily a nechtěly jít dál . Naštěstí se nám podařilo
se ukrýt a vše dokončit hned poté co výprava prošla.
Po
tomto incidentu dvou náboženských etnik, jsme pokračovali
až do
ARHAVI, kde jsme pojedli a také konečně ochutnali pivo.
V restauracích ho
tu moc nenajdete, jsou tu na alkohol speciální prodejny.
V nedaleké restauraci
nás usadil místní pikolíček
vypadající spíše jako Estonec.
Nabídl nám menu a
začal rozhovor odkud jsme a kam jedeme. Představil se jako Hasan a
zeptal se i
na naše jména.
Dále
nás čekal už hraniční přechod do Gruzie, kde jsme
stáli asi
hodinu. Za 30 Euro nám místní nabídli pomoc
s rychlejším vyřízení
papírování,
kterou jsme využili.
Hlavu jsme se tentokrát rozhodli složit v KOBULETI, malém
přímořském městečku a zároveň to bylo také posledním místem kde jsme lemovali
pobřeží černého moře. Jelikož se už začalo stmívat(časový posun v Gruzii
je už 2 hodiny plus), omrkli jsme místní pláž plnou stanů s občerstvením a
živou hudbou. Usedli jsme do jednoho z nich. Hudba byla neskutečné
hlasitá, ale brzy jsme to přestali tolik vnímat :).
Po posilnění místním pívkem jsme
shlédli kreativního Gruzínsko –
Španělského
tanečníka s jeho spontánním
vystoupení. Kléma se s ruštinou pobavil
s dříve
jmenovaným tanečníkem a jeho přítelkyní,
Fetis se pokusil napodobit místní
tanečníky z Náhorního Karabachu se
kterými se zároveň seznámil. Aby toho
nebylo málo, Kléma šel pozdravit do mikrofonu
hudebníků hosty místního stanu a
oznámit jim, že jsme hosté z ČR :).
Po zaslouženém spánku před jakousi bytovou jednotkou hned u moře jsme dali
poslední mořskou koupačku před vnitrozemní poutí. Na to, že bylo asi půl 9-té
místního času byly pláže plné (bylo už asi 25 stupňů).
Z Kobuleti
jsme měli namířeno do GORI rodiště Stalina.
Navštívili
jsme jeho muzeum přímo v centru města. Po
návštěvě muzea jsme jeli dál
směr Tbilisi. Teplo bylo znovu nesnesitelné a tak jsme nepohrdli
osvěžením na
odpočívadle pro kamiony ve vesničce Sakasria. Podél
odpočívadla tekla říčka
Dzirula s nádherně chladnou vodou. Ihned jsme se osvěžili,
přeprali nějaké
to triko a pořádně opláchli. Využili jsme
místního WC a Kléma se rovnou oholil
v místní
umývárně vypadající, že ji někdo opustil po
2 světové válce.
.V Tbilisi jsme zaparkovali v centru města a vydali se na
prohlídku. Jelikož už bylo pozdní odpoledne zašli jsme do nedaleké restaurace ,
která měla na štítu znak Našeho Staropramenu, takže jsme hned usedli do honosně
vypadajících křesílek. Bohužel Staropramen došel a tak jsme museli zkusit
místní pivo. S hladovým žaludkem jsme si objednali – Kléma Pizzu a my
ostatní jsme zkusili kuřecí na pomerančích. Bohužel jsme se zapomněli zmínit o příloze,
tak jme snědli jen kuřecí maso ve tvaru srdce s omáčkou z příchutí
pomerančů a dorazili se ve vedlejším fast foodu .
Při pokusu o opuštění města jsme několikrát zabloudili, protože zdejší
značení je na dost mizerné úrovni. Na druhou stranu jsme si prohlédli místní
sídliště, koupili pití v jedné z mnoha večerek a prohlédli si město
za nočního osvětlení .
Po
vydařeném výjezdu jsme se utábořili u pumpy v Marneuli.
Ráno jsme překročili Gruzínsko -
Arménskou hranici v Sadakhlo, kde bylo nutné si vyběhat vízum a pojištění
pro automobil. Což vesměs suma sumárum stálo 100 dolarů. Samotné vízum stálo
buď 10 USD nebo šlo platit i v AMD (Arménská Dram), které jsme neměli na
rozdíl od US měny. WC na hraničním přechodu stálo 100 AMD čili asi 5.30 Kč J Zaparkovali jsme tak
šikovně, že jsme se po vyřízení papírování nemohli zařadit zpět do fronty a tak
nám místní vojáci zastavili dopravu a udělali cestu.
Po
cestě jsme ve městě VANAZDOR zavítali do místní
Italské restaurace,
která vypadala ke svému okolí celkem honosně. Při
objednávce znovu došlo k nedorozumění
a servírka donesla na naše hladové žaludky
místo 3 Pizz pouze jednu, takže jsme
si museli 2 doobjednat J.
Útrata činila zhruba 12 000 AMD. (Jedna Kč je zhruba 18.80 AMD) Na cestu
jsme si ještě koupili meloun v místním venkovním stánečku.V přepočtu by
asi vyšel levněji u nás v Kauflandu
.Dalším cílem naší cesty Bylo Jezero Sevan. Oblíbenou Arménskou
turistickou destinací. Zaparkoval jsme na parkovišti vedle zdejšího plážového
klubu, ve kterém jsme si dali konečně České točené pivo Velkopopovický Kozel. U
jednoho z oplášťovaných stánků hned u vody jsem okusili teplotu místní
vody, která byla nejchladnější z celé Tour. Kléma se stal opět jediným
Čechem, který byl u jezera Sevan a nevykoupal se.
Při zkoumání místních stánků jsme k naší radosti narazili na
plechovkové pivo Baltika, které bylo jedno z našich nejoblíbenějších. Při
popíjení ve dříve jmenovaném stánku jsme byli svědkem souboje místních
domorodců, když se asi 10 Arménců vrhlo na jednoho. Dav rozehnali až policisté
pobíhají kolem a jednou rukou si držící obrovskou policejní čepici J Na místním parkovišti
jsme se rozhodli rovnou přenocovat. Před spánkem jsme si ještě snědli nakoupený
meloun, což jak jsem osobně zjistil nebyl nejlepší nápad, jelikož byl ještě
teplý z auta a musel jsem následně vyhledat nejbližší keřík sloužící jako
WC. Klému postihla jakási
střevní událost a tak měl večer o zábavu postaráno (upozorňuji, že meloun
nejedl ). Časový posun je v Arménii
již +3 hodiny, takže jsme šli spát již v půl osmé našeho času a vstávali
asi v 5.
7.8 – 10.8 2010
Ráno pokračovala Tour směr Jerevan. Po asi hodince jízdy jsme se
dostali do Arménské metropole. Poblíž centra na rušné křižovatce cca 5000 Km od rodné hroudy nám
přestala fungovat elektroinstalace na vozidle - stačili jsme zajet ke krajnici.
Fetis otevřel kapotu našeho Uaze a hledal
závadu. Po chvilce správně diagnostikoval ulomený kabel vedoucí přímo z baterie.
Jakožto profesionál jsem za zvuku klaksonů projíždějících taxikářů, kterým jsme
stáli v cestě bravurně opravil závadu a mohlo se pokračovat dál. (Tímto
bychom rádi poděkovali firmě Lukeš - Elektro za rychlé jednání a včasnou opravu ) . :)
Zanedlouho
jsme zastavili poblíž většího
náměstí. Po bližším
prozkoumání jsme zjistili, že stojíme u
vládní budovy. Samozřejmě jsme se u ní
začali fotit – z nenadání k nám
přistoupil postarší ještě vitální
muž
a přistoupil k Fetisovi, že se s sním
vyfotí a představil se jako profesor Badasyan. Potřásl nám pravicí a zase šel
dál J.
Po prohlídce a
nafocení vládních budov a přilehlé
obrovské fontány jsme hledali nějaký podnik
pro dnešní oběd. Nalezli jsme místní
Arménské KFC, tak jsme ho ozkoušeli. Pro jistotu
po předchozích dvou nedorozumění jsme objednali
vše 2x nebo „big“. :) Jídla bylo dostatek,
takže všichni spokojeni. Po cestě zpět jsme koupili na památku místní cigarety
a zastavili se v malých potravinách, kde se dalo oproti stánkům u silnic
nakoupit celkem levně jídlo a pití.
Dále nás cesta zavedla směr GORIS. Kousek od vesničky Starat (přesněji
vesničky Yeraskh) ležící pod posvátnou Arménskou horou (přes 5 000 m/nm)
stejného jména (paradoxem je, že momentálně hora leží na území Turecka) jsme se
zajeli podívat asi do vzdálenosti 200m od hranice s Ázerbajdžánem, kam
nikoho nepustí a tajně si ji vyfotili.
Po cestě jsme u jednoho z odpočívadel doplnili vodu do kanystru a
osvěžili se v říčce s peřejemi, které jsme si několikrát sjeli.
Cesta
pokračovala směr Náhorní Karabach se zastávkou ve
vsi Tatev a
prohlídkou místního kláštera. Cesta
nebyla moc značená, takže jsme si
několikrát zajeli do přilehlých osad. Cesta ke
klášteru, který byl na úpatí
druhé hory byla klikatá, děravá, místy až
nebezpečně úzká s vysokým srázem
dolů. Zhruba v polovině cesty byl ke shlédnutí
ještě jeden úkaz s názvem
„Devil Brige“. Jednalo se o jaké se souskalí
, které připomínalo satanův
obličej. V tomto místě se už začalo výrazně
stmívat a tak další stoupání
děravou a klikatou cestou bylo o dost náročnější.
Naštěstí máme ve výbavě
přenosný reflektor. Ten nám posloužil při
projíždění zatáček a zmapování
terénu. Nakonec s podařilo vyšplhat až na
tížený vrchol ke klášteru. Kde jsme před informačním centrem přenocovali. Cesta trvala asi 3
hodiny.
Ráno jsme udělali prohlídku kláštera, který byl uprostřed oprav a
připravovalo se to tu pro nějaké natáčení. Cesta z5 byla již za světla a trvala
zhruba o polovinu méně.
Dalším
cílem byl Náhorní Karabach. Po překročení
území Arménie v horách
jsme potkali místní celní hlídku,
která nás pustila dovnitř , ale s tím že
bez víza se ven nedostaneme. Umožnili nám ho udělat
v Stěpanakertu. Byla neděle
kolem jedné a podle místního celníka jsou
na úřadě zhruba do 3 hodin. Čekalo
nás 60 km
horským terénem, ale po celkem slušné
silnici. Nakonec se to podařilo ujet za
cca hodinku a čtvrt a po menším hledání a
pomoci místního taxikáře jsme našli
kýžený
úřad – ministerstvo zahraničních věcí.
Věděli jsme, že pokud vízum nezískáme
dnes, musíme na území Karabachu zůstat až do
zítra, což by nás celkem zdrželo.
Přišli jsme k dřevěným dveřím úřadu a
bylo zavřeno. Nakoukli jsme oknem a
viděli stoleček s policejní čepicí. Vedle
dveří byl zvonek. Po použití se
otevřeli dveře a ukázala se nám
zbývající část policejní čepice
…
Otevřel
dveře a řekl, že máme 10 min počkat, než přijde úřednice.
Žádosti jsme měli vyplněné, takže jsme přišli
téměř hned na řadu. Sice vyřízení
trvalo téměř hodinu, ale byli jsme rádi, že máme
vše hotové. Paní nám ještě
poradila, kam se vydat a naopak kam by nám jezdit
nedoporučovala. Zrovna do
Agdamu, kam jsme chtěli nám nebylo doporučeno, že oblast je
zaminovaná. Takže
jsme raději dali na doporučení. Po hladové noci jsme
s vyřízeným vízem
vyhledali nějakou hospodu, nakonec se asi po 10 min
hledání povedlo. Parádně
jsme se nadlábli, ochutnali místní pivo a
pokračovali zpět k hranicím s Arménií.
Po cestě jsme si udělali malou exkurzi vystaveného tanku u kterého jsme
udělali patřičnou fotodokumentaci. Po objevu sršního hnízda přímo v tanku
jsme prostor raději opustili .
Po zpáteční horské cestě jsme čirou náhodou potkali Českou tříčlennou
motorkářskou výpravu, kterou jsme již míjeli v Turecku. Po spontánních
pozdravech to otočili a dohnali nás. Seznámili jsme se partou z Moravy,
která měla podobné cíle jako my. Poradili jsme jim jak s vízem, bohužel
museli posečkat až do rána a čekat na úřednici, což nás minulo. Po krátkém
příjemném rozhovoru jsme si vyměnili kontakty, popřáli šťastnou cestu a
pokračovali dál …
Na
celnici proběhlo vše bez problémů, místí
celníci byli opravdu hodní a bezprostřední
lidé. Ptali se nás, jestli jsme nepotkali
motorskářskou výpravu z Čech a
bylo jim líto, že jim nemohli více pomoci.
Pokračovali jsme k Íránské hranici, kde jsme hodlali pro dnešek
přenocovat. Po cestě jsme potkávali neosvícená auta, místní dobrodruzi zřejmě
přišli o elektrifikaci vozidla a tak si v naprosté tmě svítili na cestu
mobilním telefonem.
U jednoho z odpočívadel s vodou jsme se rozhodli přenocovat. Spánek
narušila jakási omladina s hlasitou hudbou, zřejmě doplňovali vodu do
chladiče a po asi 10 min pokračovala dál.
Pondělí
ráno cca 6 hodin našeho času jsme doplnili kanystr
s vodou
a oblékli si dlouhé kalhoty. K cestě na
Íránskou hranici nám již nic
nebránilo. Vrchol naší Tour se
blíží, jsme před Arménsko - Íránskou
hranicí v Agarak
– Norduz …
Na přejezdu nás čekalo několik kontrol. První Arménská , kde jsme
museli okopírovat doklady od vozidla a osobní doklady řidiče, zaplatit poplatek
6600 AMD. Řidič jel přes bránu a byl kontrolován zvlášť. Musel ukázat téměř
všechna zavazadla a na co si zrovna celník vzpomněl. Cestující prošli kontrolou
přes budovu a rentgen. Následovala kontrola pasů a výstupní razítko.
Dále jsme se dostali nečekaně na kontrolu ruské armády. Ta proběhla bez
problémů, přesto prohrabali celé auto, poslali nás dál na Íránskou stranu. Tam
v křesílku seděli 2 vojáci, nechali nás vystoupit a zapsali si do knihy
údaje o automobilu. Ovšem co se mělo dělat dál už jsme nevěděli. Nápisy všude
pro Evropana nečitelné, naštěstí občas něco anglicky.
Okoukali jsme od ostatních zhruba kudy a udělali jsme si vstupní
kontrolu. Potřebovali jsme ještě protáhnout automobil. Naštěstí se nás ujal
jeden perský mladík oblečený do saka a košile. Pomocí angličtiny a částečně
ruštiny jsme se dorozuměli a pomohl nám projít veškeré kontroly. Nakonec jsme
ho pohostili v místní restauraci a dali mu 20 Euro. Ukázal nám fotky, že
byl v ČR a nakonec se s námi vyfotil. Jmenoval se Kasim …
Přejezd
tedy lehčí než jsme očekávali, uvidíme na výjezdu do Turecka.
Naše cesta vedla kolem hranice s Ázerbájdžánem. Na jedné straně
ostnatý drát, řeka a věžičky
s Ázerbájdžánskými
vojáky, na druhé zděné věže na nichž
hlídkovali Íránští vojáci se
samopaly. V autě
bylo zase téměř 50 stupňů a my museli mít dle
místních pravidel dlouhé kalhoty
a trika rukávem. Cesta vedla nádherným
pohořím.
Zavítali jsme do prvního města Jolfa. Na mapě byla značená pumpa, takže
jsme ji vyhledali. Na hranicích nám ještě Kasim napsal jejich jazykem, že máme
naftový motor, aby nám omylem někdo nenapumpoval benzín. (Zpočátku jsme ho
podezřívali, že tam napsal něco v duchu – podřežte ty nevěřící psy,
naštěstí tomu tak nebylo) Zde se ovšem tankuje na karty. Podařilo se nám
domluvit, že natankujeme na právě čepujícího autobusáka. Místní obsluha pumpy
po dotankování autobusu ihned přendala pistoli k nám a začala tankovat do
našeho auta bez vynulování měřidel. Natankovali nám plnou nádrž.
Největším překvapením pro nás bylo, když jsme chtěli natankované palivo
uhradit. Ukázali jsme mu štos bankovek (mimochodem vyměnili jsme 100 euro a
dostali téměř milion a půl riálů), kde si obsluha vytáhla 20 000 pro sebe
a stejnou částku pro autobusáka. Je to v přepočtu asi 70 Kč. Takže jsme
natankovali přes 30 litrů
nafty, téměř zadarmo .
Dalším cílem bylo město Marand. Přesto že jsme měli mapu, jejich písmo
na cedulích se rozluštit nedalo. Takže za pomoci místních jsme se donavigovali až
do cíle. Město bylo plné uliček se spoustou malých obchůdků. Kléma se u
místního holiče nechal oholit. Jelikož jsme měli celkem značnou sumu byl
problém to za něco utratit. Nakoupili jsme tedy nějaké drobnosti domů.
Dali jsme si v jednom místní fast foodu hamburger a citronové
pivo. Samozřejmě bez alkoholu, který islám zakazuje. Tedy alkoholu se zde
nedopátráte . Po průzkumu města a nakoupení drobností jsme pokračovali dál k hranici
s Tureckem. Jelikož už byla tma, rozhodli jsme se přenocovat u jedné pumpy
po cestě.
Ráno jsme se začali přibližovat k již zmíněné hranici a
potřebovali jsme ještě natankovat levnou naftu. Bylo nám jasné, že bez
tankovací karty, kterou jsme jakýmsi nedopatřením nedostali to bude opět
obtížné. Z předchozí zkušenosti jsme si vyhlídli pumpu, ke které právě
mířil kamion. Použili jsme papírek, který nám napsal Kasim na hranicích a
požádali obsluhu i řidiče kamionu, jestli by to nenatankoval na svou kartu.
Řidič nejprve nesouhlasil, ale pak po dotankování kamionu vzal pistoli a
tankoval i k nám. Zase plná nádrž, teď jsme chtěli jako minule zaplatit.
Obsluze pumpy jsme dali 50 000 Riálů a stejnou částku jsme nabídli i
řidiči kamionu, ten to odmítl mávnutím rukou a tak jsme o5 natankovali téměř zadarmo –
neuvěřitelné (o nějakých 100km dál je v Turecku nafta asi za 40Kč/L) .
V jednom z posledních Íránských měst MAKU, jsme se pokusili
utratit zbytek peněz a najíst se. Bylo obtížné sehnat něco kloudného. Po
prozkoumání města jsme si nakonec koupili pár zajímavostí (např. mini vydání
koránu :) ) a v místní
restauraci (ani se to restaurací nedá
nazvat – byla to místnost o 10m2 jeden rozpáleném gril, 2 stolečky, ve výloze
jakási prosklená lednice ve které jsme si vybrali maso na tyči a kolu, nic
jiného tam ani nebylo :)).
Úroveň hygieny byla na dosti bídné úrovni, jak nás již knižní průvodce
„Hedvábnou Stezkou“ varoval. Obsluhoval zde jakýsi odhadem 13-ti letý mladík.
Jako přílohu nám ještě opekl rajčata na tyči. Některé se na prudkém ohni
trochu přismahla, tak nám názorným způsobem (sáhl kolegovi do talíře a rukama
mu sloupl spálenou slupku rajčete) :)
ukázal že to máme oloupat.
Po tomto občerstvení jsme ještě dokoupili studenou vodu na cestu a jeli
přímo na hraniční přechod.
Na Íránsko - Tureckých hranicích nás čekala první závora (byla to bouda
se dvěma samostatně se otevírajícíma závorama). Hned se k nám přihrnula banda vexláčků
, jestli nechceme vyměnit peníze. Stáž na bráně se zeptala zda jsme turisti –
po potvrzení zvedla závoru a pustila nás dál. Jenže z jedné strany nás
neustále otravoval vexláček a obsluha otevřela pouze jednu polovinu brány. Při
průjezdu jsme zaslechly kovový zvuk a nezpětném zrcátku jen ohýbající a
odpadávající druhá část závory :) .
Zastavili jsme asi 10m za incidentem a viděli jak tam parta přihlížejících
závoru rovná a pokouší se ji nasadit zpět. Mávnutím ruky jsme se omluvili a
pokračovali. Takže začátek ne zrovna ideální . :)
Ovšem
chaos, který teprve nastal ve vestibulu, kde jsme si museli
vyběhat výstupní papíry byl neskutečný.
Fronty a pobíhající lidi, teď
samozřejmě vše arabsky. Naštěstí i zde byla
organizovaná skupina tzv.
pomocníků, kteří s obrovským zájmem
obstaral veškeré papírování, rval se
do řad, předbíhal a ušetřil nám dlouhé
hodiny čekání. Ovšem nechal si za to
také dobře zaplatit, nakonec jeho služby vyšly na 60
Euro. Ovšem zařadili jsme
se k přejezdu na Tureckou stranu jako 1. Co čert nechtěl, přijala
jakási
Íránská delegace a na hranici se nejednou
vytvořila skupinka papalášů
z obou stran, líbající se na pozdrav jako
v Kremlu. :) To trvalo asi 20 min.
Mezitím nám Íránští vojáci zkontrolovali pasy. Podařilo se nám konečně
proklouznout na Tureckou stranu hranice, kde následovala další kontrola,
tentokrát i s vyndáváním věcí , prohlídkou batohů atd. To vše jsme
samozřejmě absolvovali v obrovském vedru a dlouhých kalhotách jak je
v Islámu zvykem.
Další zdržení nás čekalo při posledním vyřizování. Obsluha zaboha
nemohla v registru nalézt Českou Republiku a tak nás po asi 20-ti
minutovém marném a zoufalém prohledávaní databáze pustila jako Slovince
Konečně Turecko, ihned za hranicí jsme zastavili a svlékly dlouhé
kalhoty a s úlevou zapluli do šortek. :)
Vyfotili jsme se hned pod posvátnou 5-ti tisícovou horou Ararat a jeli dál.
Po chvilce cestování jsme objevili řeku tekoucí podél silnice a
s radostí se vykoupali a pořádně umyli v malých peřejích. Já si
rovnou vypral svůj původně bílý ručník. Opravdu
osvěžující zážitek po dlouhých téměř
2 dnech strávený v kalhotách.
Dalším cílem byl Turecký ERZURUM, který jsme jen projeli a za městem
v menší obci Aziziym jsme hledali nějaké občerstvení. Časový skok byl z +3
na + 1hod oproti našemu času, ale i přes to už většina podniků s jídlem
zavírala. Nakonec jsme nakoupili chleba a párky v místních potravinách.
Zaparkovali jsme vedle lázní, kde měli na trávě udělané krásné stolky na
občerstvení. O svůj podíl párku jsem se rozdělil s místní potulnou
kočičkou. Po občerstvení a
nastudování mapy, jsme vyrazili dál hledat nocleh. Nakonec jsme se utábořili na
parkovišti pro kamiony jedné z místních pump …
11.8 -14.8 2010
Ráno jsme pokračovali směr Ankara. Zde jsme měli v plánu navštívit
mauzoleum Mustafy Kemala Atatűrka. V navigaci jsme si našli ulici podle
průvodce a zaparkovali co nejblíže. To jsme ještě netušili, že je umístěn ve
velice rozlehlém parku. U místa, kde jsme parkovali byl jeden vchod , který jak
jsme se domnívali byl jen pro auta. Takže jsme se rozhodli se trochu protáhnout
a projít se. Obešli jsme park na úhlopříčku od první brány, kde byla úplně ta
samá. :) Alespoň jsme po cestě
narazili na hadici zavlažující okolní trávník a v cca 35-ti stupňovém
vedru se osvěžili. U vstupu jsme museli projít bezpečnostním rámem a taštičky
projeli rentgenem. Celý park byl přísně střežen kamerovým systémem a strážemi.
U památných míst byli vojáci, podobně jako u nás na Pražském hradě. Po
prohlídce mauzolea se nám naskytla možnost vidět výměnu stráží. Vše jsme
pečlivě zdokumentovali a vyrazili k bráně u které jsme zaparkovali.
Byl pomalu čas oběda, tak jsme po výjezdu z hlavního města
(které jsme si prohlédli z automobilu) zastavili u pumpy kde bylo nejvíce
kamionů, s tím, že to bude asi vyhlášené místo. A opravdu byla tu obrovská
lokanta (restaurace) ve formě bufetu, ale s obsluhou. Vybrali jsme si
kebab na tyči a k tomu čaj. Automaticky nám přinesli vody, salát a chléb.
Zanedlouho i opečený kebab. Najedli jsme se luxusně. Ještě přívětivější byla
cena na místní poměry a kousek za metropolí pouhých 27 Lir (1 lira - 13Kč). Při
placení nám poděkovali na ruce nalili jakousi tekutinu, která sloužila
k očištění rukou, ihned se vstřebala a krásně voněla.
Tekutina nás zaujala natolik, že jsme si ji večer při zastávce na
večeři v městečku Lapseki nakoupili 2 obrovská balení J V tomto městě se
nám i přes celkem pozdní hodinu podařilo nalézt otevřenou Lokanou a dali si
rýži s masem.
Jelikož už se blížil konec plánovaných míst k exkurzi na letošní
tour a v podstatě je to už tranzit domů, posledním cílem byla ještě bájná Troja
ležící u města Canakkale v nejzápadnější části Turecka. Cesta byla dlouhá
a tak jsme využili při průjezdu kolem moře příležitost k osvěžení a to
těsně před západem slunce.
Pokračovali jsme k plánovanému noclehu u Troje. Zaparkovali jsme
na překladišti zeleniny asi 500
m
od brány do Trojského areálu. Jednalo se
v podstatě o naši poslední přenocování
a to jsme ještě netušili, že bude
klasifikováno jako nejhorší. Při
usínání jsme slyšeli neustálí
řev motoru, když
si někdo v noci šteloval motorku, poté se rozezněly
nějaké bubny, které
bubnovaly dlouho do noci. Bylo nesnesitelné vedro a tak jsme
museli otevřít bok
hágusu. Samozřejmě toho využili číhající
komáři a řádně si nás vychutnali. Aby toho nebylo málo, asi v půl páté se
rozezněla nedaleká mešita a halekající hlas zval lid k modlitbě, no prostě
paráda :).
Ráno areál otevíral v 8:00 místního času. Dorazili jsme již o 15
min dříve a dobře jsme udělali. Hned Za vstupem (stál mimochodem 15 Lir) byl
bájný Trojský kůň a jelikož jsme byli v areálu samí, krom veverek a jiných
zde žijících potvůrek, jsme si koníka řádně prolezli nafotili se u něj a prošli
si rozvaliny bývalého města. Při zpáteční cestě z prohlídky už byl vstupní
areál zamořen asi 4-mi autobusy Japonských turistů, takže jsme rádi, že jsme na
vše měli klid.
Při výjezdu jsme se zastavili u pouličních stánků se suvenýry. Měli
toho opravdu hodně a poprvé za tour se nám podařila usmlouvat i výhodná cena,
takže jsme si nakoupili spoustu drobností a malých Trojských koníků. My jsme
totiž zapomněli, že se tu smlouvá a tak jsme doposud platili s radostí za
vše co nám nabídli a za jakou cenu si řekli :) .
Takže s dobrým pocitem z nakoupených předmětů jsme pokračovali dál v cestě.
Jelikož jsme byli ještě v Asijské části Turecka, čekal nás přejezd
do Evropy a to přes průplav Dardanely z Canakkale do Ecebatu. Měli jsme
štěstí, po příjezdu k trajektu jsme se ihned nalodili a do 10 min jsme
vyrazili. Na lodi jsme se lehce občerstvili a vyskytla se i drobná technická
závada, když se nám rozbilo zamykání dveří řidiče klíčem.
Z trajektu jsme si to namířili směrem k řeckým hranicím. Na
dálnici nás dohnal hlad a tak jsme při průjezdu kolem obchůdků skočili do místního
Burger Kingu. Vedle v marketu jsme se pokusili utratit zbytek lir a jeli
k hranicím. Tam jsme s cca 50-ti stupňovou teplotou ve vozidle
popojížděli asi 2km trasu mezi hranicemi zhruba 3 hodiny. Přišla nám tedy vhod
naše mobilní sprcha a občas jsme se příjemně osvěžili.
Takové štěstí ovšem neměl jeden z cestujících v koloně zhruba
10 aut před námi , který zkolaboval a vypadl z auta. Nakonec ho odvezla
záchranka. Po nekonečném čekání jsme se konečně dostali bez dalších problémů do
Řecka.
Jelikož jsme byli z prodlevy na hranicích přeci jenom unaveni,
naplánovali jsme si zastávku při těsném průjezdu kolem moře a zároveň tak
naposledy okusili slané vody. Koupačka příjemná, moře sice trochu teplé ale co . Opodál nás pobavila
skupinka lidí, marně se snažící odtáhnout zapadlou Ladu Nivu přímo u moře na
pláži .
Osprchovali jsme se od slané vody, převlékli do čistého, porovnali pár
věcí v autě a vyrazili k domovu směr Thessaloniki. Začalo
se pomalu stmívat a tak jsme okusili o cca půl 12-té
večer Řecký fastfood. I přes pokročilou hodinu bylo stále
32 stupňů. Pokračovali jsme tedy dál.
Přejezd Makedonie byl opravdu bezproblémový. Zato
pozdvyžení bylo na Srbsko - Maďarské hranici. Pominu
obrovské vedro a 4hodinovou kolonu skoro se
nehejbajících aut. Nervozita řidičů vzrostla do
"červeného". Člověk musel být drzý a riskovat.
Zanedlouho jsme začali vídat i České SPZ. Najednou před
sebou vidíme 200m od hranice pána s mladým hochem
tlačíci Škodu Felicii. Pochvilce zjistil, že jsme
Češi a poprosil nás o pomoc, jelikož nemohl nastartovat.
Odbavení bylo celkem pomalé a tak jsme využili situace a
narychlo vytáhli startovací kabely a pokusili jsme se mu oživit
baterii. Samozřejmě se kolona začala rozjíždět a nervozní
řidiči troubili a začali nás předjíždět.
Po nezdaru jsme se dohodli, že se o to znovu pokusíme za
hranicí. V tu dobu se už před nás začali tlačit 2
"Německé posádky(byli to spíše Turci
žijící v německu)". Dopálilo nás, že si
ještě vystoupil a blokoval nám cestu tělem.
Pokoušeli jsme se do něj najíždět což ho
táké dopálilo . :)
Došlo ke slovnímu incidentu a div se nám
nesápal do auta. Jelikož byli v přesile nakonec jsme ustoupili a
pustili je před sebe.
Po
překročení hraničního přechodu jsme počkali na
pána s Felicií a pokusili se mu zprovoznit vůz. Bohužel i
přes oživení baterie mu motor nenastartoval. Po diagnoze člena
výpravy a zároveň renomovaného prodejce vozů
Škoda, že pravděpodobnou příčinou byude vadné
palivové čerpadlo musel pán nakonec zavolat pomoc od
pojišťovací agentury. Samozřejmě při pokusu o
nastartování došlo k vzájemné
konverzaci.
Dvojice dobrodruhů z Ostravy a Prahy byla na cestě z Řecka kde
pozorovala brouky :) . Po rozloučení jsme se vydali na cestu k
domovu. Pochvilce ovšem kolega zjistil, že nechal na palubovce
Felicie mobilní telefon, tak jsme se vrátili
nejbližší cestou z5. Při návratu na nás už
mával běžící mladík z felicie s mobilním telefonem v ruce. Poté nám již nic nebránilo k tranzitu domů ...
Šámot
|