Allah Tour 2010
Výběr Fotek
Komplet Fotky
Videa
Na fotodokumentaci se pracuje ...

ALLAH TOUR 2010

Aneb cesta do Íránu a zpět


جمهوری اسلامی ایران

Duchovní vůdce Íránu 

Most – Osvinov- Karlovy Vary – Praha – Brno – Bratislava – Budapešť – Beograd –Sofia – Istanbul -Samsun – Trabzon – Batumi– Gori – Tbilisi – Sevan - Jerevan – Stepanakert – Megri – Agarak – Norduz – Marand-Maku –Bazargan – Kapadokkia – Bursa – Canakkale - Xanthi – Thessaloniki - Skopje - Bělehrad – Most

Členové výpravy:

Fetis, Kléma, Šámot

 

www.fkstour.wz.cz

 

30-31.08.2010 :

Výjezd z Mostu cca 18:00 směr Osvinov, kde byl na auto umístěn střešní stan(zvaný Hágus). Proběhlo malé občerstvení, doladění detailů a pokračovalo se v trase směr Karlovy Vary – Praha – Brno -  Bratislava - Budapešť – Bělehrad – Sofia …Na Slovensku první tankování.

 

1.-3.08.2010 :

První zastávka byla až u  Istanbulu v campu MOCAMP. Ihned u závory nás oslovil mladík (který ihned získal přezdívku Sláva) precizní angličtinou s tím, že mu za pobyt zaplatíme až později a ukázal nám kde máme zaparkovat.Ve stínu bylo asi kolem 40 stupňů, takže koupel v nedalekém moři (cca 200 m)přišla vhod.Pláž Hned u pláže byl stánek s občerstvením, takže jsme ze strategických důvodů zaujali místo hned vedle …

Písek byl tak rozpálený, že bylo téměř nemožné přejít asi 13-ti metrovou pláž bez patřičné obuvy

Zanedlouho se uvolnilo místo u dříve jmenovaného stánku s občerstvením, které poskytovalo židle , stoleček a rákosový deštník, takže ideální plácek ke konzumaci místního pívka a pochutin. Samozřejmě za současného osvěžování v moři, které jak jsme usoudili bylo na nás příliš tepléJ (poslední koupání na TOUR v moři bylo v Estonském Parnu, kde byla teplota moře cca 17 stupňů).I přesto to bylo po dlouhé trase osvěžují.Sice bylo pobřeží plné drobných řas, ale to nám v tu chvíli rozhodně nevadilo.

Místní camp poskytoval umývárnu a WC s“ famózní elektroinstalací“ a průtokový ohřívač byl umístěn přímo ve sprchovém koutu  WC bylo samozřejmě Tureckém stylu.

Po přechrápání v „Hágusu“ (střešní stan) jsme využili sociálních vymožeností campu a vyhledali Slávu potulujícího se po areálu. Naštěstí posedával nedaleko, takže jsme uhradili pobyt a vydali se dál směr Istanbul.

Na dálnicích to probíhalo bez problémů až na zdlouhavé fronty u mýtnic. Dokud byly mýtnice s obsluho, nebyl problém zaplatit poplatek a pádit dál, jenže jsme se dostali také do míst, kde byla pouze elektronická registrace, nebo předplacené karty KGS. Nezbývalo než projet elektronickou bránou, která neměla jediná závoru. Systém ihned rozpoznal dle SPZ, že nemáme uhrazeno. Celá mýtná brána začala houkat a rozsvítila se červená světla.Nezbylo nám nic jiného, než ujet J Tento kousek jsme zopakovali ještě jednou, než jsme narazili na bránu s obsluhou, kde jsme si zakoupili kartu KGS nabitou na 20 Lir (Od té doby jsme ji prozatím nepotřebovali )  …

Istanbul, město s počtem obyvatel přes 12 milionů s neuvěřitelnou infrastrukturou a dopravním chaosem připomínající Albánskou metropoli, inu Balkán je Balkán .

Husarským kouskem bylo najít parkovací místo v centru, jelikož jsme měli výšku i se střešním stanem cca 2,2m a zdejší parkoviště byly většinou podzemní . Naštěstí si nás všiml aktivní Turek s rozlišovací vestou a navedl nás do nedalekého dvora kde bylo naštosováno asi 20 automobilů. V první uličce jsme ihned okusili místní pochutiny v samoobslužné restauraci. Najít místo v restauraci není problém, každý  hostinský se vás snaží ihned usadit. Začali jsme prohlídkou nedalekých mešit, kde se nám ihned snažil postarší Turek prodat vyřezávanou floutnu, na kterou jsem zkoušel zahrát. Rozhodli jsme se, že bychom ji koupili napůl. Jenže jsme dospěli k názoru , že bude oslintaná a každém by ji měl týden? Takže z obchodu nic nebylo.

Po cestě jsme navštívili místní nádraží a přístav, kde jsme shlédli přistání a odjezd lodí. Opravdovou lahůdkou byl místní obří trh, kde se dalo koupit snad cokoliv.

TrhS mlsným jazýčkem jsme vstoupili do jednoho ze stovek stánků s místníma pochutinami a ostatním zbožím. Ochutnávali jsme jednu dobrotu za druhou a nechali jsme se přemluvit k nákupu vzorků, jelikož jsme netroškařili vzali jsme si každý po kile mixu místních cukrovin a aby toho nebylo málo i po 200 gramech sušeného čaje. Výsledná suma byla dosti překvapující, v přepočtu asi 1600 Kč , ale zase nám to úhledné zabalil a zatavil do vakuových pytlíků J Takže jsme se museli tahat s dvou a půl kilovou taškou volovin, což bylo v obrovském vedru, úzkých uličkách s množstvím stoupání opravdu odpočinkovou atrakcí .

Poté jsme vyrazili po pobřeží Černého moře směrem na Samsun. Nocleh jsme měli v městečku Inebolu, v jakém si přístavu.
Ráno jsme si to namířili dál po pobřeží. Po asi 14 Km jsme zastavili v místě zvaném Abana, kde jsme se nasnídali. Počasí bylo shledáno jako velice žhavé a tak se zastavilo u jedné z nedalekých pláží . Voda byla nádherně čistá a osvěžující. Pláž byla po ránu téměř prázdná, takže parádní klídek.

Jelikož se jednalo jen o jedno z mnoha osvěžení, zanedlouho jsme opět brázdili pobřežní silnici.
Při druhém osvěžení u městečka Gerze na oblázkové pláži jsme zastavili hned u odpočívadla s množstvím stolečků a vedle posedávajícími Turky. Při tomto osvěžení se dostavil opětovný pocit hladu. A jakoby nás Alláh vyslyšel, při osušování u vozu nám jeden z hodujících Turků početné rodiny nabídl grilovanou kukuřici. Na oplátku jsme mu nabízeli peníze, které odmítl. Rozhodli jsme se tedy rozdělit o část proviantu (oplatky, tyčinky). Následovala pověstná pohostinnost Turků, přizvali nás ke svému stolu a bylo nám nabídnuto neskutečné množství pochutin  a tureckého čaje. Jeden člen rodiny uměl (Fatma) anglicky, tak jsme se i lépe poznali při krátkém rozhovoru lámanou angličtinou. Na rozloučenou nám dali zbytek zeleniny, chleba a jakých si koláčků z listového těsta
.

U města Bafra jsme měli setkán za jízdy s českou motorkářskou výpravou. Proběhla výměna pozdravů a krátký rozhovor o cílech našich cest.

Nocleh jsme uskutečnili u čerpací stanice 100 Km od Trabzonu.

Bohužel se projevila i první technická závada na vozidle a to ve 12V vidlici napájecí zadní 4zásuvku, jaksi se rozteklaJ Znamená to, že teď musíme využívat střídavý provoz při napájení našich spotřebičů (lednice, notebook, nabíječky … ) Další drobnější závada se stala na nafukovací matraci v Hágusu. Závada spočívala v tom, že ušla. Naštěstí jsme vybaveni výkonným kompresorem a tuto závadu jsme pro dnešek odstranili …

4.8 – 6.8.2010

Po ránu našeho času cca v 7:00 jsme se vydali o5 na cestu směr Trabzon.

V samotném městě, jsme se zastavili u místního fotbalového stadionu klubového krámečku.Kolega (Fetis) si koupil šortky a já (Šámot) nepohrdl hrníčkem se znakem .V tomto městě dříve působil i náš reprezentant Karel Rada.Naproti přes ulici byla i restaurace v barvách klubu, kde jme si dali kebab v tortile, vodu a jako vždy Turecký čaj.

Slunce již rozpalovalo silnice a my jsme se vydali opět na cestu po pobřeží směrem k hranicím Gruzie.Jelikož teplota byla o5 vysoká, rozhodli jsme se o další ověžení v moři. Zastavili jsme u jednoho z mostů nedaleko městečka Rize umožňující přechod přes dálnici přímo k vodě. Na pláži se do vody dostávalo trochu obtížně, jelikož cesta byla plná obrovských kamenů. Voda byla znovu nádherně čistá a osvěžující. Pláž samozřejmě bez živáčka, takže parádní odpočinek.

Po cestě zpět k autu jsme zahlédli jak z nedalekého tunelu vtéká voda do moře. Jelikož jsme potřebovali doplnit zásoby vody do kanystru, který vozíme na osvěžení a případnou koupel, rozhodli jsme se místo prozkoumat. Na první pohled bylo patrné, že voda protéká tunelem  pod silnicí. Omrkli jsme stranu u moře opláchli ze sebe slanou vodu. Narozdíl od moře byla tato voda o dost chladnější, což přišlo vhod.

Přešli jsme tedy most zpět k autu a začali hledat odkud ta voda teče a místo, kde by šla načerpat. Objevili jsme asi 10m vysoký vodopád se stezkou vedoucí kolem vody. Nad vodopádem  byla krásná laguna, kde jsme doplnili zásoby vody a rovnou se i vykoupali. Svlékli jsme se tedy  a začali aplikovat mycí prostředky. Kléma jako kultivovaný člen výpravy neprojevil zájem o koupel a čekal opodál. Najednou zvolá „Někdo jde“. Já jsem ihned identifikoval jakousi muslimskou výpravu žen a dětí. Ihned jsem se schoval za nedaleký keřík abych nějak nepohoršoval, ovšem druhý kolega špatně určil pozici muslimské výpravy a stál na okraji laguny, tak jak ho pán bůh stvořil a mydlící si hlavu sprchovým gelem. Děti se pozastavily a nechtěly jít dál . Naštěstí se nám podařilo se ukrýt a vše dokončit hned poté co výprava prošla.

Po tomto incidentu dvou náboženských etnik, jsme pokračovali až do ARHAVI, kde jsme pojedli a také konečně ochutnali pivo. V restauracích ho tu moc nenajdete, jsou tu na alkohol speciální prodejny. V nedaleké restauraci nás usadil místní pikolíček vypadající spíše jako Estonec. Nabídl nám menu a začal rozhovor odkud jsme a kam jedeme. Představil se jako Hasan a zeptal se i na naše jména.

Dále nás čekal už hraniční přechod do Gruzie, kde jsme stáli asi hodinu. Za 30 Euro nám místní nabídli pomoc s rychlejším vyřízení papírování, kterou jsme využili.

Hlavu jsme se tentokrát rozhodli složit v KOBULETI, malém přímořském městečku a zároveň to bylo také posledním místem kde jsme lemovali pobřeží černého moře. Jelikož se už začalo stmívat(časový posun v Gruzii je už 2 hodiny plus), omrkli jsme místní pláž plnou stanů s občerstvením a živou hudbou. Usedli jsme do jednoho z nich. Hudba byla neskutečné hlasitá, ale brzy jsme to přestali tolik vnímat :). Po posilnění místním pívkem jsme shlédli kreativního Gruzínsko – Španělského tanečníka s jeho spontánním vystoupení. Kléma se s ruštinou pobavil s dříve jmenovaným tanečníkem a jeho přítelkyní, Fetis se pokusil napodobit místní tanečníky z Náhorního Karabachu se kterými se zároveň seznámil. Aby toho nebylo málo, Kléma šel pozdravit do mikrofonu hudebníků hosty místního stanu a oznámit jim, že jsme hosté z ČR :). Po zaslouženém spánku před jakousi bytovou jednotkou hned u moře jsme dali poslední mořskou koupačku před vnitrozemní poutí. Na to, že bylo asi půl 9-té místního času byly pláže plné (bylo už asi 25 stupňů).

Z Kobuleti jsme měli namířeno do GORI rodiště Stalina. Navštívili jsme jeho muzeum přímo v centru města. Po návštěvě muzea jsme jeli dál směr Tbilisi. Teplo bylo znovu nesnesitelné a tak jsme nepohrdli osvěžením na odpočívadle pro kamiony ve vesničce Sakasria. Podél odpočívadla tekla říčka Dzirula s nádherně chladnou vodou. Ihned jsme se osvěžili, přeprali nějaké to triko a pořádně opláchli. Využili jsme místního WC a Kléma se rovnou oholil v místní umývárně vypadající, že ji někdo opustil po 2 světové válce.

.V Tbilisi jsme zaparkovali v centru města a vydali se na prohlídku. Jelikož už bylo pozdní odpoledne zašli jsme do nedaleké restaurace , která měla na štítu znak Našeho Staropramenu, takže jsme hned usedli do honosně vypadajících křesílek. Bohužel Staropramen došel a tak jsme museli zkusit místní pivo. S hladovým žaludkem jsme si objednali – Kléma Pizzu a my ostatní jsme zkusili kuřecí na pomerančích. Bohužel jsme se zapomněli zmínit o příloze, tak jme snědli jen kuřecí maso ve tvaru srdce s omáčkou z příchutí pomerančů a dorazili se ve vedlejším fast foodu .

Při pokusu o opuštění města jsme několikrát zabloudili, protože zdejší značení je na dost mizerné úrovni. Na druhou stranu jsme si prohlédli místní sídliště, koupili pití v jedné z mnoha večerek a prohlédli si město za nočního osvětlení . 

Po vydařeném výjezdu jsme se utábořili u pumpy v Marneuli.

Ráno  jsme překročili Gruzínsko - Arménskou hranici v Sadakhlo, kde bylo nutné si vyběhat vízum a pojištění pro automobil. Což vesměs suma sumárum stálo 100 dolarů. Samotné vízum stálo buď 10 USD nebo šlo platit i v AMD (Arménská Dram), které jsme neměli na rozdíl od US měny. WC na hraničním přechodu stálo 100 AMD čili asi 5.30 Kč J Zaparkovali jsme tak šikovně, že jsme se po vyřízení papírování nemohli zařadit zpět do fronty a tak nám místní vojáci zastavili dopravu a udělali cestu.

Po cestě jsme ve městě VANAZDOR zavítali do místní Italské restaurace, která vypadala ke svému okolí celkem honosně. Při objednávce znovu došlo k nedorozumění a servírka donesla na naše hladové žaludky místo 3 Pizz pouze jednu, takže jsme si museli 2 doobjednat J. Útrata činila zhruba 12 000 AMD. (Jedna Kč je zhruba 18.80 AMD) Na cestu jsme si ještě koupili meloun v místním venkovním stánečku.V přepočtu by asi vyšel levněji u nás v Kauflandu 

.Dalším cílem naší cesty Bylo Jezero Sevan. Oblíbenou Arménskou turistickou destinací. Zaparkoval jsme na parkovišti vedle zdejšího plážového klubu, ve kterém jsme si dali konečně České točené pivo Velkopopovický Kozel. U jednoho z oplášťovaných stánků hned u vody jsem okusili teplotu místní vody, která byla nejchladnější z celé Tour. Kléma se stal opět jediným Čechem, který byl u jezera Sevan a nevykoupal se.

Při zkoumání místních stánků jsme k naší radosti narazili na plechovkové pivo Baltika, které bylo jedno z našich nejoblíbenějších. Při popíjení ve dříve jmenovaném stánku jsme byli svědkem souboje místních domorodců, když se asi 10 Arménců vrhlo na jednoho. Dav rozehnali až policisté pobíhají kolem a jednou rukou si držící obrovskou policejní čepici J Na místním parkovišti jsme se rozhodli rovnou přenocovat. Před spánkem jsme si ještě snědli nakoupený meloun, což jak jsem osobně zjistil nebyl nejlepší nápad, jelikož byl ještě teplý z auta a musel jsem následně vyhledat nejbližší keřík sloužící jako WC. Klému postihla jakási střevní událost a tak měl večer o zábavu postaráno (upozorňuji, že meloun nejedl ). Časový posun je v Arménii již +3 hodiny, takže jsme šli spát již v půl osmé našeho času a vstávali asi v 5.

7.8 – 10.8 2010

Ráno pokračovala Tour směr Jerevan. Po asi hodince jízdy jsme se dostali do Arménské metropole. Poblíž centra na rušné křižovatce cca 5000 Km od rodné hroudy nám přestala fungovat elektroinstalace na vozidle - stačili jsme zajet ke krajnici. Fetis otevřel kapotu našeho Uaze a hledal  závadu. Po chvilce správně diagnostikoval ulomený kabel vedoucí přímo z baterie. Jakožto profesionál jsem za zvuku klaksonů projíždějících taxikářů, kterým jsme stáli v cestě bravurně opravil závadu a mohlo se pokračovat dál. (Tímto bychom rádi poděkovali firmě Lukeš - Elektro za rychlé jednání a včasnou opravu ) .  :)

Zanedlouho jsme zastavili poblíž většího náměstí. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že stojíme u vládní budovy. Samozřejmě jsme se u ní začali fotit – z nenadání k nám přistoupil postarší ještě vitální muž a přistoupil k Fetisovi, že se  s sním vyfotí a představil se jako profesor Badasyan. Potřásl nám pravicí a zase šel dál J. Po prohlídce a nafocení vládních budov a přilehlé obrovské fontány jsme hledali nějaký podnik pro dnešní oběd. Nalezli jsme místní Arménské KFC, tak jsme ho ozkoušeli. Pro jistotu po předchozích dvou nedorozumění jsme objednali vše 2x nebo „big“. :)  Jídla bylo dostatek, takže všichni spokojeni. Po cestě zpět jsme koupili na památku místní cigarety a zastavili se v malých potravinách, kde se dalo oproti stánkům u silnic nakoupit celkem levně jídlo a pití.

Dále nás cesta zavedla směr GORIS. Kousek od vesničky Starat (přesněji vesničky Yeraskh) ležící pod posvátnou Arménskou horou (přes 5 000 m/nm) stejného jména (paradoxem je, že momentálně hora leží na území Turecka) jsme se zajeli podívat asi do vzdálenosti 200m od hranice s Ázerbajdžánem, kam nikoho nepustí a tajně si ji vyfotili.

Po cestě jsme u jednoho z odpočívadel doplnili vodu do kanystru a osvěžili se v říčce s peřejemi, které jsme si několikrát sjeli. 

Cesta pokračovala směr Náhorní Karabach se zastávkou ve vsi Tatev a prohlídkou místního kláštera. Cesta nebyla moc značená, takže jsme si několikrát zajeli do přilehlých osad. Cesta ke klášteru, který byl na úpatí druhé hory byla klikatá, děravá, místy až nebezpečně úzká s vysokým srázem dolů. Zhruba v polovině cesty byl ke shlédnutí ještě jeden úkaz s názvem „Devil Brige“. Jednalo se o jaké se souskalí , které připomínalo satanův obličej. V tomto místě se už začalo výrazně stmívat a tak další stoupání děravou a klikatou cestou bylo o dost náročnější. Naštěstí máme ve výbavě přenosný reflektor. Ten nám posloužil při projíždění zatáček a zmapování terénu. Nakonec s podařilo vyšplhat až na tížený  vrchol ke klášteru. Kde jsme před informačním centrem přenocovali. Cesta trvala asi 3 hodiny.

Ráno jsme udělali prohlídku kláštera, který byl uprostřed oprav a připravovalo se to tu pro nějaké natáčení. Cesta z5 byla již za světla a trvala zhruba o polovinu méně.

Dalším cílem byl Náhorní Karabach. Po překročení území Arménie v horách jsme potkali místní celní hlídku, která nás pustila dovnitř , ale s tím že bez víza se ven nedostaneme. Umožnili nám ho udělat v Stěpanakertu. Byla neděle kolem jedné a podle místního celníka jsou na úřadě zhruba do 3 hodin. Čekalo nás 60 km horským terénem, ale po celkem slušné silnici. Nakonec se to podařilo ujet za cca hodinku a čtvrt a po menším hledání a pomoci místního taxikáře jsme našli kýžený úřad – ministerstvo zahraničních věcí. Věděli jsme, že pokud vízum nezískáme dnes, musíme na území Karabachu zůstat až do zítra, což by nás celkem zdrželo. Přišli jsme k dřevěným dveřím úřadu a bylo zavřeno. Nakoukli jsme oknem a viděli stoleček s policejní čepicí. Vedle dveří byl zvonek. Po použití se otevřeli dveře a ukázala se nám zbývající část policejní čepice …

Otevřel dveře a řekl, že máme 10 min počkat, než přijde úřednice. Žádosti jsme měli vyplněné, takže jsme přišli téměř hned na řadu. Sice vyřízení trvalo téměř hodinu, ale byli jsme rádi, že máme vše hotové. Paní nám ještě poradila, kam se vydat a naopak kam by nám jezdit nedoporučovala. Zrovna do Agdamu, kam jsme chtěli nám nebylo doporučeno, že oblast je zaminovaná. Takže jsme raději dali na doporučení. Po hladové noci jsme s vyřízeným vízem vyhledali nějakou hospodu, nakonec se asi po 10 min hledání povedlo. Parádně jsme se nadlábli, ochutnali místní pivo a pokračovali zpět k hranicím s Arménií.

Po cestě jsme si udělali malou exkurzi vystaveného tanku u kterého jsme udělali patřičnou fotodokumentaci. Po objevu sršního hnízda přímo v tanku jsme prostor raději opustili .

Po zpáteční horské cestě jsme čirou náhodou potkali Českou tříčlennou motorkářskou výpravu, kterou jsme již míjeli v Turecku. Po spontánních pozdravech to otočili a dohnali nás. Seznámili jsme se partou z Moravy, která měla podobné cíle jako my. Poradili jsme jim jak s vízem, bohužel museli posečkat až do rána a čekat na úřednici, což nás minulo. Po krátkém příjemném rozhovoru jsme si vyměnili kontakty, popřáli šťastnou cestu a pokračovali dál …

Na celnici proběhlo vše bez problémů, místí celníci byli opravdu hodní a bezprostřední lidé. Ptali se nás, jestli jsme nepotkali motorskářskou výpravu z Čech a bylo jim líto, že jim nemohli více pomoci.

Pokračovali jsme k Íránské hranici, kde jsme hodlali pro dnešek přenocovat. Po cestě jsme potkávali neosvícená auta, místní dobrodruzi zřejmě přišli o elektrifikaci vozidla a tak si v naprosté tmě svítili na cestu mobilním telefonem. U jednoho z odpočívadel s vodou jsme se rozhodli přenocovat. Spánek narušila jakási omladina s hlasitou hudbou, zřejmě doplňovali vodu do chladiče a po asi 10 min pokračovala dál.

Pondělí ráno cca 6 hodin našeho času jsme doplnili kanystr s vodou a oblékli si dlouhé kalhoty. K cestě na Íránskou hranici nám již nic nebránilo. Vrchol naší Tour se blíží, jsme před Arménsko - Íránskou hranicí v Agarak – Norduz …

Na přejezdu nás čekalo několik kontrol. První Arménská , kde jsme museli okopírovat doklady od vozidla a osobní doklady řidiče, zaplatit poplatek 6600 AMD. Řidič jel přes bránu a byl kontrolován zvlášť. Musel ukázat téměř všechna zavazadla a na co si zrovna celník vzpomněl. Cestující prošli kontrolou přes budovu a rentgen. Následovala kontrola pasů a výstupní razítko.

Dále jsme se dostali nečekaně na kontrolu ruské armády. Ta proběhla bez problémů, přesto prohrabali celé auto, poslali nás dál na Íránskou stranu. Tam v křesílku seděli 2 vojáci, nechali nás vystoupit a zapsali si do knihy údaje o automobilu. Ovšem co se mělo dělat dál už jsme nevěděli. Nápisy všude pro Evropana nečitelné, naštěstí občas něco anglicky.

Okoukali jsme od ostatních zhruba kudy a udělali jsme si vstupní kontrolu. Potřebovali jsme ještě protáhnout automobil. Naštěstí se nás ujal jeden perský mladík oblečený do saka a košile. Pomocí angličtiny a částečně ruštiny jsme se dorozuměli a pomohl nám projít veškeré kontroly. Nakonec jsme ho pohostili v místní restauraci a dali mu 20 Euro. Ukázal nám fotky, že byl v ČR a nakonec se s námi vyfotil. Jmenoval se Kasim …

Přejezd tedy lehčí než jsme očekávali, uvidíme na výjezdu do Turecka.

Naše cesta vedla kolem hranice s Ázerbájdžánem. Na jedné straně ostnatý drát, řeka a  věžičky s Ázerbájdžánskými vojáky, na druhé zděné věže na nichž hlídkovali Íránští vojáci se samopaly. V autě bylo zase téměř 50 stupňů a my museli mít dle místních pravidel dlouhé kalhoty a trika rukávem. Cesta vedla nádherným pohořím.

Zavítali jsme do prvního města Jolfa. Na mapě byla značená pumpa, takže jsme ji vyhledali. Na hranicích nám ještě Kasim napsal jejich jazykem, že máme naftový motor, aby nám omylem někdo nenapumpoval benzín. (Zpočátku jsme ho podezřívali, že tam napsal něco v duchu – podřežte ty nevěřící psy, naštěstí tomu tak nebylo) Zde se ovšem tankuje na karty. Podařilo se nám domluvit, že natankujeme na právě čepujícího autobusáka. Místní obsluha pumpy po dotankování autobusu ihned přendala pistoli k nám a začala tankovat do našeho auta bez vynulování měřidel. Natankovali nám plnou nádrž.

Největším překvapením pro nás bylo, když jsme chtěli natankované palivo uhradit. Ukázali jsme mu štos bankovek (mimochodem vyměnili jsme 100 euro a dostali téměř milion a půl riálů), kde si obsluha vytáhla 20 000 pro sebe a stejnou částku pro autobusáka. Je to v přepočtu asi 70 Kč. Takže jsme natankovali přes 30 litrů nafty, téměř zadarmo .

Dalším cílem bylo město Marand. Přesto že jsme měli mapu, jejich písmo na cedulích se rozluštit nedalo. Takže za pomoci místních jsme se donavigovali až do cíle. Město bylo plné uliček se spoustou malých obchůdků. Kléma se u místního holiče nechal oholit. Jelikož jsme měli celkem značnou sumu byl problém to za něco utratit. Nakoupili jsme tedy nějaké drobnosti domů.

Dali jsme si v jednom místní fast foodu hamburger a citronové pivo. Samozřejmě bez alkoholu, který islám zakazuje. Tedy alkoholu se zde nedopátráte . Po průzkumu města a nakoupení drobností jsme pokračovali dál k hranici s Tureckem. Jelikož už byla tma, rozhodli jsme se přenocovat u jedné pumpy po cestě.

Ráno jsme se začali přibližovat k již zmíněné hranici a potřebovali jsme ještě natankovat levnou naftu. Bylo nám jasné, že bez tankovací karty, kterou jsme jakýmsi nedopatřením nedostali to bude opět obtížné. Z předchozí zkušenosti jsme si vyhlídli pumpu, ke které právě mířil kamion. Použili jsme papírek, který nám napsal Kasim na hranicích a požádali obsluhu i řidiče kamionu, jestli by to nenatankoval na svou kartu. Řidič nejprve nesouhlasil, ale pak po dotankování kamionu vzal pistoli a tankoval i k nám. Zase plná nádrž, teď jsme chtěli jako minule zaplatit. Obsluze pumpy jsme dali 50 000 Riálů a stejnou částku jsme nabídli i řidiči kamionu, ten to odmítl mávnutím rukou a tak jsme o5 natankovali téměř zadarmo – neuvěřitelné (o nějakých 100km dál je v Turecku nafta asi za 40Kč/L) .

V jednom z posledních Íránských měst MAKU, jsme se pokusili utratit zbytek peněz a najíst se. Bylo obtížné sehnat něco kloudného. Po prozkoumání města jsme si nakonec koupili pár zajímavostí (např. mini vydání koránu :) ) a v místní restauraci  (ani se to restaurací nedá nazvat – byla to místnost o 10m2 jeden rozpáleném gril, 2 stolečky, ve výloze jakási prosklená lednice ve které jsme si vybrali maso na tyči a kolu, nic jiného tam ani nebylo :)). Úroveň hygieny byla na dosti bídné úrovni, jak nás již knižní průvodce „Hedvábnou Stezkou“ varoval. Obsluhoval zde jakýsi odhadem 13-ti letý mladík. Jako přílohu nám ještě opekl rajčata na tyči. Některé se na prudkém ohni trochu přismahla, tak nám názorným způsobem (sáhl kolegovi do talíře a rukama mu sloupl spálenou slupku rajčete) :)  ukázal že to máme oloupat.

Po tomto občerstvení jsme ještě dokoupili studenou vodu na cestu a jeli přímo na hraniční přechod.

Na Íránsko - Tureckých hranicích nás čekala první závora (byla to bouda se dvěma samostatně se otevírajícíma závorama). Hned se k nám přihrnula banda vexláčků , jestli nechceme vyměnit peníze. Stáž na bráně se zeptala zda jsme turisti – po potvrzení zvedla závoru a pustila nás dál. Jenže z jedné strany nás neustále otravoval vexláček a obsluha otevřela pouze jednu polovinu brány. Při průjezdu jsme zaslechly kovový zvuk a nezpětném zrcátku jen ohýbající a odpadávající druhá část závory :) . Zastavili jsme asi 10m za incidentem a viděli jak tam parta přihlížejících závoru rovná a pokouší se ji nasadit zpět. Mávnutím ruky jsme se omluvili a pokračovali. Takže začátek ne zrovna ideální .  :)

Ovšem chaos, který teprve nastal ve vestibulu, kde jsme si museli vyběhat výstupní papíry byl neskutečný. Fronty a pobíhající lidi, teď samozřejmě vše arabsky. Naštěstí i zde byla organizovaná skupina tzv. pomocníků, kteří s obrovským zájmem obstaral veškeré papírování, rval se do řad, předbíhal a ušetřil nám dlouhé hodiny čekání. Ovšem nechal si za to také dobře zaplatit, nakonec jeho služby vyšly na 60 Euro. Ovšem zařadili jsme se k přejezdu na Tureckou stranu jako 1. Co čert nechtěl, přijala jakási Íránská delegace a na hranici se nejednou vytvořila skupinka papalášů z obou stran, líbající se na pozdrav jako v Kremlu.  :) To trvalo asi 20 min. Mezitím nám Íránští vojáci zkontrolovali pasy. Podařilo se nám konečně proklouznout na Tureckou stranu hranice, kde následovala další kontrola, tentokrát i s vyndáváním věcí , prohlídkou batohů atd. To vše jsme samozřejmě absolvovali v obrovském vedru a dlouhých kalhotách jak je v Islámu zvykem.

Další zdržení nás čekalo při posledním vyřizování. Obsluha zaboha nemohla v registru nalézt Českou Republiku a tak nás po asi 20-ti minutovém marném a zoufalém prohledávaní  databáze pustila jako Slovince 

Konečně Turecko, ihned za hranicí jsme zastavili a svlékly dlouhé kalhoty a s úlevou zapluli do šortek. :) Vyfotili jsme se hned pod posvátnou 5-ti tisícovou horou Ararat a jeli dál.

Po chvilce cestování jsme objevili řeku tekoucí podél silnice a s radostí se vykoupali a pořádně umyli v malých peřejích. Já si rovnou vypral svůj původně bílý ručník. Opravdu osvěžující zážitek po dlouhých téměř 2 dnech strávený v kalhotách.

Dalším cílem byl Turecký ERZURUM, který jsme jen projeli a za městem v menší obci Aziziym jsme hledali nějaké občerstvení. Časový skok byl z +3 na + 1hod oproti našemu času, ale i přes to už většina podniků s jídlem zavírala. Nakonec jsme nakoupili chleba a párky v místních potravinách. Zaparkovali jsme vedle lázní, kde měli na trávě udělané krásné stolky na občerstvení. O svůj podíl párku jsem se rozdělil s místní potulnou kočičkou. Po občerstvení a nastudování mapy, jsme vyrazili dál hledat nocleh. Nakonec jsme se utábořili na parkovišti pro kamiony jedné z místních pump …

11.8 -14.8 2010

Ráno jsme pokračovali směr Ankara. Zde jsme měli v plánu navštívit mauzoleum Mustafy Kemala Atatűrka. V navigaci jsme si našli ulici podle průvodce a zaparkovali co nejblíže. To jsme ještě netušili, že je umístěn ve velice rozlehlém parku. U místa, kde jsme parkovali byl jeden vchod , který jak jsme se domnívali byl jen pro auta. Takže jsme se rozhodli se trochu protáhnout a projít se. Obešli jsme park na úhlopříčku od první brány, kde byla úplně ta samá. :) Alespoň jsme po cestě narazili na hadici zavlažující okolní trávník a v cca 35-ti stupňovém vedru se osvěžili. U vstupu jsme museli projít bezpečnostním rámem a taštičky projeli rentgenem. Celý park byl přísně střežen kamerovým systémem a strážemi. U památných míst byli vojáci, podobně jako u nás na Pražském hradě. Po prohlídce mauzolea se nám naskytla možnost vidět výměnu stráží. Vše jsme pečlivě zdokumentovali a vyrazili k bráně u které jsme zaparkovali.

Byl pomalu čas oběda, tak jsme po výjezdu z hlavního města
(které jsme si prohlédli z automobilu) zastavili u pumpy kde bylo nejvíce kamionů, s tím, že to bude asi vyhlášené místo. A opravdu byla tu obrovská lokanta (restaurace) ve formě bufetu, ale s obsluhou. Vybrali jsme si kebab na tyči a k tomu čaj. Automaticky nám přinesli vody, salát a chléb. Zanedlouho i opečený kebab. Najedli jsme se luxusně. Ještě přívětivější byla cena na místní poměry a kousek za metropolí pouhých 27 Lir (1 lira - 13Kč). Při placení nám poděkovali na ruce nalili jakousi tekutinu, která sloužila k očištění rukou, ihned se vstřebala a krásně voněla.

Tekutina nás zaujala natolik, že jsme si ji večer při zastávce na večeři v městečku Lapseki nakoupili 2 obrovská balení J V tomto městě se nám i přes celkem pozdní hodinu podařilo nalézt otevřenou Lokanou a dali si rýži s masem.

Jelikož už se blížil konec plánovaných míst k exkurzi na letošní tour a v podstatě je to už tranzit domů, posledním cílem byla ještě bájná Troja ležící u města Canakkale v nejzápadnější části Turecka. Cesta byla dlouhá a tak jsme využili při průjezdu kolem moře příležitost k osvěžení a to těsně před západem slunce.

Pokračovali jsme k plánovanému noclehu u Troje. Zaparkovali jsme na překladišti zeleniny asi 500 m od brány do Trojského areálu. Jednalo se v podstatě o naši poslední přenocování a to jsme ještě netušili, že bude klasifikováno jako nejhorší. Při usínání jsme slyšeli neustálí řev motoru, když si někdo v noci šteloval motorku, poté se rozezněly nějaké bubny, které bubnovaly dlouho do noci. Bylo nesnesitelné vedro a tak jsme museli otevřít bok hágusu. Samozřejmě toho využili číhající komáři a řádně si nás vychutnali. Aby toho nebylo málo, asi v půl páté se rozezněla nedaleká mešita a halekající hlas zval lid k modlitbě, no prostě paráda :).

Ráno areál otevíral v 8:00 místního času. Dorazili jsme již o 15 min dříve a dobře jsme udělali. Hned Za vstupem (stál mimochodem 15 Lir) byl bájný Trojský kůň a jelikož jsme byli v areálu samí, krom veverek a jiných zde žijících potvůrek, jsme si koníka řádně prolezli nafotili se u něj a prošli si rozvaliny bývalého města. Při zpáteční cestě z prohlídky už byl vstupní areál zamořen asi 4-mi autobusy Japonských turistů, takže jsme rádi, že jsme na vše měli klid.

Při výjezdu jsme se zastavili u pouličních stánků se suvenýry. Měli toho opravdu hodně a poprvé za tour se nám podařila usmlouvat i výhodná cena, takže jsme si nakoupili spoustu drobností a malých Trojských koníků. My jsme totiž zapomněli, že se tu smlouvá a tak jsme doposud platili s radostí za vše co nám nabídli a za jakou cenu si řekli :) . Takže s dobrým pocitem z nakoupených předmětů jsme  pokračovali dál v cestě.

Jelikož jsme byli ještě v Asijské části Turecka, čekal nás přejezd do Evropy a to přes průplav Dardanely z Canakkale do Ecebatu. Měli jsme štěstí, po příjezdu k trajektu jsme se ihned nalodili a do 10 min jsme vyrazili. Na lodi jsme se lehce občerstvili a vyskytla se i drobná technická závada, když se nám rozbilo zamykání dveří řidiče klíčem.

Z trajektu jsme si to namířili směrem k řeckým hranicím. Na dálnici nás dohnal hlad a tak jsme při průjezdu kolem obchůdků skočili do místního Burger Kingu. Vedle v marketu jsme se pokusili utratit zbytek lir a jeli k hranicím. Tam jsme s cca 50-ti stupňovou teplotou ve vozidle popojížděli asi 2km trasu mezi hranicemi zhruba 3 hodiny. Přišla nám tedy vhod naše mobilní sprcha a občas jsme se příjemně osvěžili.

Takové štěstí ovšem neměl jeden z cestujících v koloně zhruba 10 aut před námi , který zkolaboval a vypadl z auta. Nakonec ho odvezla záchranka. Po nekonečném čekání jsme se konečně dostali bez dalších problémů do Řecka.

Jelikož jsme byli z prodlevy na hranicích přeci jenom unaveni, naplánovali jsme si zastávku při těsném průjezdu kolem moře a zároveň tak naposledy okusili slané vody. Koupačka příjemná, moře sice trochu teplé ale co . Opodál nás pobavila skupinka lidí, marně se snažící odtáhnout zapadlou Ladu Nivu přímo u moře na pláži . 

Osprchovali jsme se od slané vody, převlékli do čistého, porovnali pár věcí v autě a vyrazili k domovu směr ThessalonikiZačalo se pomalu stmívat a tak jsme okusili o cca půl 12-té večer Řecký fastfood. I přes pokročilou hodinu bylo stále 32 stupňů. Pokračovali jsme tedy dál.

Přejezd Makedonie byl opravdu bezproblémový. Zato pozdvyžení bylo na Srbsko - Maďarské hranici. Pominu obrovské vedro a 4hodinovou kolonu skoro se nehejbajících aut. Nervozita řidičů vzrostla do "červeného". Člověk musel být drzý a riskovat. Zanedlouho jsme začali vídat i České SPZ. Najednou před sebou vidíme 200m od hranice pána s mladým hochem tlačíci Škodu Felicii. Pochvilce zjistil, že jsme Češi a poprosil nás o pomoc, jelikož nemohl nastartovat. Odbavení bylo celkem pomalé a tak jsme využili situace a narychlo vytáhli startovací kabely a pokusili jsme se mu oživit baterii. Samozřejmě se kolona začala rozjíždět a nervozní řidiči troubili a začali nás předjíždět.

Po nezdaru jsme se dohodli, že se o to znovu pokusíme za hranicí. V tu dobu se už před nás začali tlačit 2 "Německé posádky(byli to spíše Turci žijící v německu)". Dopálilo nás, že si ještě vystoupil a blokoval nám cestu tělem. Pokoušeli jsme se do něj najíždět což ho táké dopálilo .  :)
Došlo ke slovnímu incidentu a div se nám nesápal do auta. Jelikož byli v přesile nakonec jsme ustoupili a pustili je před sebe
.

Po překročení hraničního přechodu jsme počkali na pána s Felicií a pokusili se mu zprovoznit vůz. Bohužel i přes oživení baterie mu motor nenastartoval. Po diagnoze člena výpravy a zároveň renomovaného prodejce vozů Škoda, že pravděpodobnou příčinou byude vadné palivové čerpadlo musel pán nakonec zavolat pomoc od pojišťovací agentury. Samozřejmě při pokusu o nastartování došlo k vzájemné konverzaci.

Dvojice dobrodruhů z Ostravy a Prahy byla na cestě z Řecka kde pozorovala brouky :) . Po rozloučení jsme se vydali na cestu k domovu. Pochvilce ovšem kolega zjistil, že nechal na palubovce Felicie mobilní telefon, tak jsme se vrátili nejbližší cestou z5. Při návratu na nás už mával běžící mladík z felicie s mobilním telefonem v ruce. Poté nám již nic nebránilo  k tranzitu domů ...

                                                                                                                                                                                                                                                                         Šámot